RUMĚNÁ.
KŮŽE Z DECHU. 2014
Někdejší fascinaci přechodovými stavy či hybridy módy, designu a volného umění v mém případě vystřídala daleko zdrženlivější pozornost k fúzím a možnostem, které jejich sbližování otevírá. Zajímavější a důležitější se mi naopak zdají očištěné funkce a podoby - oděvní tvorby (či módy) i umění. Což samozřejmě zdaleka neznamená, že tyto oblasti tvorby spolu nemají nic společného.
Nemám ovšem na mysli to, že umění a umělci využívají sociální a marketingové strategie vycizelované v oblasti módního průmyslu, respektive vnímají módu jako téma celé řady uměleckých děl, ani to, že ti nejzajímavější módní tvůrci experimentují stejně zaujatě s formou, obsahem, tvaroslovím, materiálem, účinkem i sociálními aspekty své práce. To, co je podle mého podstatně společné, je utopická, často jen podprahově přítomná snaha změnit člověka - ať už tím, že nabídnou alternativu ke způsobu, jakým prožívá svět, anebo naopak prohloubí, zintenzivní, patrněji vyjádří či najde správný výraz pro to, čím (kým) jsme a kam směřujeme. Obojí vyžaduje respekt k subjektu, k němuž se tvůrce vztahuje, k němuž mluví, pro nějž či za nějž tvoří.
Z jednotlivých kusů oděvu, ale i z celých kolekcí a způsobu jejich prezentace je v případě Denisy Nové zřejmá mimořádná citlivost ke všem způsobům, jak minimem výrazových prostředků dosáhnout maxima sdělení - ať už je to koncepcí tvaru, anebo užitím téměř neviditelných detailů. Není to oblečení pro každého, definuje totiž poměrně přesný způsob, jak ho nosit - a jak se v něm chovat. S nadsázkou řečeno: člověk, který si oblékne něco od Denisy Nové, si už v tom okamžiku musí umět připustit, že vlastně k sobě nic specifického nepotřebuje dodat, protože přijal sám sebe.
Výstava, kterou pro PLATO připravila Denisa Nová se svou dlouholetou fotografkou Karin Zadrick a Klárou Dvořákovou coby modelkou i inspirátorkou a autorkou textu uvozujícího celý projekt, je pokusem přenést či vepsat pravidla myšlení o oděvu ve vztahu k těm, kdo ho oblékají, do prostoru výstavní síně. Nevysvětlovat, naznačit, ponechat osudu. Neděláme umění. Jde nám o možnost ukázat prostřednictvím výstavy jako specifického formátu prezentace - vztah mezi tím, kdo obléká a tím, kdo se obléká - a proč zrovna takhle.
Marek Pokorný
